Víno a vinařství v dějinách Koránu (I.)

13. února 2011 v 15:04 | richard |  Nedělní literární chvilka

Bylo to někdy v letech 2000 nebo snad 2001. Ing. Antonín Konečný (1923-2006), se kterým jsem byl tehdy v častém těsném pracovním i osobním kontaktu, v té době začal přemýšlet o rozepsání se své autobiografické knihy (tuto skutečně po pár letech, tuším v roce 2004, dopsal a nakonec mu vyšla s mým drobným přispěním v nakladatelství Carpe diem). Při našich četných debatách v jeho domku na adrese Dlouhá 125 jsem se postupně seznamoval s jeho životopisem ale také s obsahem jeho knihovny.

Často přitom sahal mezi police pro jeden krásný exemplář, knihu, která vyšla těsně po válce s pera R. Tvarůžka a nákladem Vinařského družstva v Bzenci, s titulem "Réva a víno v Bibli". Pan Konečný prožil několik let pracovně v Etiopii a Alžíru a i na svých dalších cestách za vínem se setkal lidmi, poklekávajícími pětkrát za den směrem k Mekkce. Intenzivně se zabýval též judaismem a výtisk jeho Talmudu v polštině (sic!) nesl na první pohled známky hojného používání. Prozradil mi v jedné debatě svůj plán sepsat knihu, které by se pracovně mohla jmenovat Réva a víno v Talmudu, Bibli a Koránu.
Byl mužem činu a tak netrvalo dlouho a oznámil mi, abych se tehdy a tehdy u něj zastavil, že k němu přijede nějaký docent - odborník na islám. Při řeči vyplynulo, že si uvědomil, že by si asi netroufl se svými sice konkrétními, ale v souhrnu povšechnými znalostmi problematiky pojmout dostatečně fundovaně kapitolu věnovanou učení Prorokově. Jednu slunnou neděli jsem se tedy vypravil do Šitbořic a u vína se tam potkal s Doc. Milešem Mendelem, vedoucím vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu Akademie věd v Praze. U vína si chlapi porozuměli, ale co se týče projektu knihy a spolupráce nan ní, k tomu asi nikdy nedošlo - Toníček, jak mu láskyplně říkala vinařska paní Heda Osičková z Velkých Bílovic, po pár měsících od setkání s Miloše Mendelem prohlásil, že "ten docent to s ním psát asi nebude" a že "už začal psát sám". Někdy na sklonku roku 2004 mi pak prozradil, že už má skoro polovinu plánovaného rozsahu. Jenže čas běžel jak splašený jelen a když jsem se v květnu 2005 po měsíci vrátil z Tichomoří, panu Konečnému už nebylo dobře, nechutnalo mu a od léta už byl hospitalizován kvůli nálezu na slinivce.

V jeho pozůstalosti snad bylo cosi na harddisku starého PC, ale ve shonu s vystěhováváním jeho domu a jeho prodejem došlo buďto k jeho poškození nebo ztrátě, prostě ani u příbuzných jsem se rukopisu rozepsané knihy nedopátral. O to větší radost jsem měl, když mě asi 2 roky nato oslovil Miloš Mendel, zda bych mu neporadil se zafinancováním knihy, která by měla pojmout právě víno v jeho profesi - islámu jako takovém. Pomohl jsem mu dát do kupy žádost o podporu na Vinařský fond, každopádně má počáteční skepse (přestože o kvalitách autorových a díla samotného jsem ani na chvíli nepochyboval) se ukázala jako oprávněná - žádost o podporu byla smetena ze stolu.
Čas běžel a před pár měsíci mi Miloš, se kterým jsem se mezitím občas průběžně setkával, občas jsme se setkali v Praze a nebo také napsal pro Vinařský obzor pár textů s tématikou vína a islámu, oznámil, že kniha je hotova a jde do tisku. Těšil jsem se. A bylo na co.
Nakladatelem knihy se stala mateřská Akademie věd, hlavním distributorem potom knihkupectví a nakladatelství Kosmas. Přestože jde o poměrně komorní náklad asi 400 kusů a kniha je bez jediné reklamy a sponzora, její cena je poměrně příznivá - za vysoce erudovaný a specializovaný text, za kterým stojí doslova léta rešerší, vlastního bádání a náročného studia, vyjde na necelých 400 korun a též je možno si jej objednat v redakci Vinařského obzoru. Myslel jsem, že o knize napíšu až ji celou přelouskám - jenže materiál je to tak náročný, že se jím prokousávám velmi pomalu, dokonce jej prokládám i nějakým lehčím čtivem. Z čtení nejen této knihy, ale i dalších autorových děl - mimochodem je též autorem předmluvy k českému vydání Rushdieho Satanských veršů - jasně plyne, že autor není jen pouhým teoretikem chrlícím moudra od zeleného stolu, ale že strávil mnohý čas též stážemi a na cestách po zemích, kde z věží slyšet hlas mezuínů provolávající pětkrát denně Alláhu Akbar. Nutno říci, že jsem v roce 2006 nescházelo mnoho k tomu a vydali jsme se s Milošem na pouť do Iránu. Dokonce jsem již studoval cvičebnici teheránské hovorové perštiny....no co už, možná někdy.

Ale zpět ke knize! V záhlaví dnešního textu je "(I.)", což značí, že článek bude mít pokračování. Kdy, to nevím, možná že i někteří z vás, co si knihu třeba pořídí, jej přečtou dřív než já. Ale abych nalákal k jejímu pořízení, nemohu necitovat některé pasáže z úvodních kapitol.
...
"Ten, kdo pije víno, uctívá modly, provozuje čarodějnictví, hraje v kostky a znevažuje důstojnost svých rodinných vztahů, nikdy nevstoupí do ráje. Kdo zemře jako piják vína, Bůh ho donutí pít vodu z řeky Ghúta, jež vytéká z ohanbí nevěstek. Zápach z jejich ohanbí je ještě mučivější než když se hříšníci v pekle vaří ve vroucí vodě a smaží v ohni". Toto měl uvést ve svém hadíthu Mustafá adh-Dhahabí jako řeč, kterou kdysi pronesl prorok Muhammad. Je zřejmé, a autor knihy to též na mnoha místech uvádí, že o co více islám proti vínu ve svých dějinách brojil, tak o to více se i uvnitř jeho komunity rozmáhala jeho ilegální konzumace, a to od dob středověku. Tezí v úvodní kapitole, co citují odsudky vína ve svatých nejen koránských textem je nemálo: "Jsou tři druhy lidí, od kterým Bůh nepřijme modtlitbu a kteří nebudou v nebi vlídně přijati: otrok, který uteče od svého pána, dokud se k svému pánu nevrátí a nepokoří se mu, žena, která se nepodvolí svému muži a chová se spurně, dokud s ní není opět spokojen, a piják vína, který překračuje hranice Boha, dokud nevystřízliví."
Imám Džafar as-Sadíq měl kdysi v osmém století mimo jiné pronést: "Víno je zjevným zdrojem hříchu a kdo se ho napije, ztrácí úsudek. Zapomene na Boha, je v zajetí hříchu, nikoho si neváží, nectí příbuzné a blízké, neodvrací se od scestného chování. Jeho tělo ztrácí ducha víry a zbožnost či spoléhání na Boha. Bude jej proklínat Bůh, andělé, proroci i pravověrní. Čtyřicet dní jeho kajícná motdlitba nebude platnou. V den Posledního soudu jeho tvář zčerná, jazyk bude viset z úst a slina stékat na prsa. Touhou po víně se z jeho hrudi  bude drát hrůzné kvílení". Uf. Strašné věci nás, pijáky, čekají!

(pokračování jindy)
 


Komentáře

1 Richard Stávek Richard Stávek | 14. února 2011 v 21:35 | Reagovat

Ještě když nyní přemýšlím o napsaném a i v širších souvislostech, stejně si myslím, že inspirací Miloši Mendelovi byl stejně tehdejší enthusiasmus pana Konečného, který se do své první samostatné knihy pustil na sklonku svého života, prakticky v době, kdy dovršil osm desítek. Kdoví, zda by jej ono orientalistické vínopsavectví tolik vzalo, kdyby jej nikdy nepotkal! Každopádně je dobře, že se tehdy potkali, protože pan Konečný by sám tak pozoruhodnou knihu nenapsal, spolu by to psali asi těžko a to co po letech dotáhl do zdárného konce Miloš, je skutečný unikát. Louskám dál a dál a povím vám, neváhejte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama