Svět podle Gustava

19. listopadu 2010 v 12:30 | richard |  Ochutnávka

Znali jste našeho Gustava? Stihl vás poštípat? Že ne? Nevadí, je to týden co odletěl do husího nebe a jeho lahodné tělesné pozůstatky skončily v našich žaludcích (včetně poloviny jeho svalnatého žaludku, z něhož jsme vyvařili skvělé consommé). Ale postupně.
houser






Že by bylo důstojným vzdáním díků našemu houserovi zvěčnění jeho skonu, mne napadlo, až byl vykuchám, omyt a visel nad vanou v koupelně, aby odkapal. Nakonec jsem si ale řekl, možná dobře, že jisté drastické výjevy se tu neobjeví, neboť by se mohli začít rojit ochránci hus domácích hájících jejich práva na rychlou strojní smrt. U nás tomu tak nebylo. Sekání hlav nechávám katům, u nás se vždycky podřezávalo. Ostatně, dědeček i pradědeček z matčiny strany byli vyhlášení řezníci.
z plotny

Loni na jaře si moje žena Stanislava pořídila tři malá housátka. Tvorečkové rostli a rostli, na podzim jsme je začali přikrmovat a začátkem listopadu šla první. Tedy ne na psatvu, ale na pekáč. Druhá měla jít na vánoce a třetí na tři krále. Jenže jsem na svátky zalehl jak Lazar, kolem přelomu roku se mi pak zdálo, že se po sobě nějak mají, až jsem pochopil že ON JI pojímá. Vždy po ránu, když jsme je z chlívku vypustili na dvůr. Pro své milostné hrátky si oblíbili místo u kanálu; on ji vždy zobákem uchopil za peří na krku, aby z ní nespadl, vyskočil ji na záda, prohnul si ji a pak sebe, vyšpulil cosi pod ocasem zakrnělého co v ten moment vyrostlo, ona též cosi vyšpulila a už to bylo - zavrtění, mávání křídly, typické zvukové projevy, spokojenost. Husa začala snášet vejce. Skončila až někdy v létě - snůška celkem byla kolem 100 kusů. K naší smůle byla ale všechna jalová.
houser Gustav

On byl bílý jak čerstvý sníh, ona zase taková do šeda - labutí. Kvůli jalovosti vajec jsme usoudili, že tento párek asi na chov nebude. Tak bylo rozhodnuto a Gustav šel první, na dobu svatomartinskou. Jak jsem již uvedl, nejsem kat, s Gustavem, ač byl na nás občas agresivní (kromě štípanců jsme zaregistrovali i přímý útok na obě z dětí, dost brutální), jsem se před jeho skonem pomazlil, poděkoval mu předem a pak mu už podle vzoru babičky, jak jsem si pamatoval z dětství, vytrhal kousek peří za krkem v místě, kde jsem jej následně podřízl. Misku na krev mi držela Stanislava a kolem běhali Živa s Teodorem. Bylo před polednem, krev bylo nutno míchat prstem aby se "nezdrcla" a brzy ji zpracovat. Co vám budu psát, na cibulce a s vajíčkem jemně česnekovou topinkou byla vynikající! Následovalo škubání. Kdo nezažil, nepochopí, co je to za nimrání, mnohdy několikahodinové, pokud se chcete opalování letlampu. Ale výsledek stojí za to! Čistě oškubaný houser se opláchne, osuší a položí se na větší podložku. Nakrojíte jej od kloaky, jen kouskem a holou ruku nutno zabořit do ještě teplých sádelnatých útrob a opatrně vytáhnout vnitřní ústrojí a houserův korpus od nich vyčistit. Stranou jdou střeva, ta jsou nevyužita, lahůdkou ovšem zústávají ostatní části: játra, srdce, plíčka a samozřejmě svalnatý žaludek.

Játýrka se opatrně zbaví žluče, dají se do chladna, po odpočinutí je možno odblanit a vyžilkovat, následuje koupel v horkém husím sádle, dále ideálně několikatidenní odstátí v chladnu.
Žaludek se dokonale opere a okartážuje, nejlépe v několika vodách. Spolu se srdcem, kouskem krku, plícemi a třeba pařátem se použije pro silný husí vývar. Mezitím co vykuchaná, vyčištěná a osušená husa visí a chládne, připraví se pekáč, miska zelených jablíček, může být hrst drobných cibulek, trochu dobré sili a špetka kmínu. Zkušeným netřeba líčit co dál, bramborové placky, po našem přesňáky, jsou ideální kombinací k pochoutce, která se pak několik (ale i mnoho) hodin dotváří v pícce.











A co že jsme pili? No jak jinak než naše mladé víno, VINUM IUVENALE 2010, některými zatracované pro svoji nevycválanost a záškoláctví, jinými opěvované pro svoji autentičnost, každopádně nyní, kdy je ne několik hodin, ale už téměř 2 týdny v láhvi, přichází jeho lepší tvář. Pikantní kyselinka mladého moku vybízí k dalším a dalším husím soustům...
bon apetit
 


Komentáře

1 p.j. p.j. | 19. listopadu 2010 v 13:33 | Reagovat

Jo, taková je vesnice, jak si ji pamatuju z dětství. vnímal jsem to vždycky se zvláštním mixem fascinace, odporu, touhy, radosti i smutku. Občas jsem se toho nějak účastnil, ale v zásadě si musím krutě přiznat, že vyjma hraničních situací, kdy bych měl rodinu zachránit před smrtí hladem, bych prostě neměl na to zvíře vypiplané od housete podříznout. Proto žiju ve městě, zvířata jím anonymní, nejlíp umletá na hmotu, a čím míň jich sním, tím je mi lépe.

2 Ondra Ondra | E-mail | Web | 21. listopadu 2010 v 12:09 | Reagovat

Krása. Myslím, že kdo jí maso, by měl umět zabít a připravit zvíře k jídlu.

3 Tomáš Tomáš | E-mail | 21. listopadu 2010 v 20:04 | Reagovat

Souhlas s Ondrou a na druhou stranu absolutní pochopení pro p.j. :-). Jako malej jsem vždycky fascinovaně koukal dědovi pod ruce, když zabíjel králíky a sekal hlavy slepicím, odrostlejší jsem si upytlačenýho kapra vždycky bacil sám, ale pohodlnost měšťáka mě prostě nakonec dostala. Poslední dobou o tom často přemejšlim a čím dál víc kupuju alespoň maso od známých farmářů, nebo alespoň z ověřitelných zdrojů, ale nic neni čistší způsob získání masa, než ten Richardův. Btw. Richarde, jak to děláš když máš nepřekonatelnou chuť na hovězí steak? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama